Kdo má čas/Když máme čas = volné hudební uskupení

Informace o nás

Aneb - jak to vidím já. Tato kapitola z historie," jak to všechno vlastně začalo aneb skutečný zakladatel neexistuje," může být protipólem názoru těch, kteří dokázali odhadnout, a hlavně - využít a rozvinout  "muzikantský potenciál" dosud již "jinými nashromážděných muzikantských matadorů i začínajících nadšenců".A stejně tak protipólem těch, kdo by se považovali za zakládající členy, ač se na scéně objevili až po roce 2004. Nicméně většina se dnes již přiklání k názoru, že došlo k samovolné evoluci díky náhodným a opakujícím se setkáním při společné hudební produkci. Proto tvrdím, že duchovní otcové/matky de facto usnadnili jen napsání závěrečné stránky poslední kapitoly vícedílného románu. Jednoduše řečeno - vše začalo naprosto nenápadně, když residuum bývalé "skupiny", která se scházela jen sporadicky,začalo na svých nepravidelně se konajících akcích akceptovat i nové přírůstky (hudebníků/muzikantů není přece nikdy dost). To Tonda Malcher (hudební srdcař), který vždy všechny svolával, upozorňoval na konání, ... krom svých "starých pravověrných" jako Jirka B., Pepa Zigi, Mirek V., Domin, začal zvát i ostatní (mně se této cti dostávalo od roku 1999). Pozvaní zas občas přivedli další známé... Tak se jednoho dne na scéně objevil i (táta)Vašek (ze kterého byli všichni paf - a jsme vlastně až dodnes-nicméně -tady je jedna výjimka - jeho první účast domluvila máma Lída, které bylo jasné, že táta bez muziky nevydrží a Tondu znala...) Postupně došla řada na Laďu, Harrycka, Zbyňu. Aleše... ( v té době chodili Buck, Vendy, Johny, ...) . Akce se postupně začaly pořádat pravidelně a dle určitého systému (tátovi dalo hodně práce nás o tom přesvědčit, že Laďo?). Do popředí se začala prosazovat hudební kvalita a forma "zábavného hraní" se zcela vypařila. S nimi ti, kterým tento trend nevyhovoval. Proto asi postupně došlo i ke "změně lokálu" (ze Základny - původně Na růžku, následně Country klub, s hrůzostrašnými akustickými podmínkami ke Kopincům, kde jsem se vlastně s bandou kolem Tondy setkal poprvé (viz výše). Skutečně novodobá historie se tak postupně začala psát po roce 2005, kdy Táta Vašek konečně prosadil pravidelné hraní á 14 dnů a hudební i pěvecký projev začaly nabývat stále více estetický a kvalitnější tvar. Postupně se začaly objevovat i další nástroje, a další lidé, když někteří se vzdali sami a jiným to bylo nepřímo, přímo, či jinak, naznačeno. Ať už skutečným důvodem bylo cokoli, je nutné si říci, že ani v hudbě nemůže fungovat demokracie, a že musí být jen jedna uznávaná autorita, která naznačí optimální formu výsledku. Jakékoli dohady, nedejbože uprostřed rozehrané a nedohrané písničky, jsou prostě nepřípustné. Takže - i když začátky seskupení, které se kdysi bránilo označení kapela (poprvé jsem označení KMČ použil na akci, kde ani nebyla většina "tehdejší sestavy" - podotýkám, že označení Kdo má čas, není jen z mé hlavy, a že já k tomu jen dodal variantu druhou - Když máme čas) se postupně za kapelu/skupinu začalo považovat/označovat. Pravda - bylo to už v době, kdy se z nás stali de facto šumaři, neb už jsem občas hráli "za párek a pivo". Ať už tedy se za "tvůrce/tvůrkyni" kapely KMČ považuje kdokoli, dle tvrzení sám nejsi nic, je daleko přesnější aplikovat pojem samooplodnění - co by kdo mohl tvořit, kdyby neměl po ruce lidičky, schopný a ochotný hrát v daném prostředí, s danými osobami, za daných podmínek, ... A tak je skutečným a faktickým zakladatelem každý, kdo do "vlaku nastoupil" a "cestuje jím" i nadále. Je to o jakémsi přirozeném vývoji (ne-li zákonitém vývoji), kde najít ten skutečný okamžik zrodu je nemožné - to jsou ty multifaktoriální záležitosti. Nejde vždy najít spojení jedna příčina-jeden následek. (takže - všichni ti, co se považujete za skutečné zakladatele kapely - moc se omlouvám, ale tvrdím, že skutečný a pravověrný zakladatel v jedné osobě (i 2, 3) neexistuje). Jestli tím utrpělo něčí ego, či jen pocit, že po sobě zanechal nesmazatelnou stopu, buďtě v klidu - buďme všichni rádi, že jsme se mohli na něčem takovém, byť i jen tou milióntou kapkou do sudu během jeho přetečení, podílet. Hlavně, že i nadále prioritou zůstává hraní pro vlastní potěšení (má to i jiné důvody - dokud si vás někdo "nenajme se vším všudy", můžete hrát to, co chcete vy samotní). Kvalitativní vývoj však je vskutku za tu dobu společného hraní zjevný - naučili jsme se, mimo jiné, poslouchat ostatní, tolerovat je, uznávat je, pokoušet se o vícehlasný zpěv, a hrát i to, co člověku až tak nesedí, ale - na prvním místě je ta parta, kde se člověk nemusí přetvařovat, nemusí si na nic hrát (ať už na něco hraje nebo ne), pokecá se, zazpívá se, ... Hlavní zásada je ale neměnná - hlavně do toho netahat prachy a nezačít hrát za peníze. Tak je možné, že téměř celá banda dokáže společně vyrazit i na týden na vodu, nepohádat se tam a ještě si užít zábavu. Doufejme, že nám to vydrží ještě dlouho, i když uznávám, že je to takový malý velký zázrak v dnešním světě.